Po 5 letech intenzivního věnování se gastroprovozu jsem vyhořel – práce mě netěšila, všechno mi trvalo 40× déle, do všeho jsem se musel nutit, inspirace a nápady téměř nula. Když jsem si to přiznal, pochopil jsem, že potřebujeme změnu. Začal jsem hledat stimuly v okolí s nadějí, že mě něco napadne. V té době byla právě na vrcholu uprchlická krize, tak jsem se začal aktivně zapojovat do pomoci i přímo na srbských hranicích, kde jsem si chtěl udělat sám obraz, o čem je celá krize a jací lidé vlastně utíkají.

Vysloužil jsem si za to hodně kritiky, a to hlavně od lidí, kteří o tom neměli ani tušení a seděli doma na zadku. Navíc se v té době dostali do parlamentu fašisti, což bylo pro mě obrovské zklamání a bral jsem to dost osobně, protože fašizmus není alternativa k ničemu. Začal jsem přemýšlet, že tu nechci žít. V prostředí, kde se daří fašizmu, neuznávají se základní lidská práva, všichni mají plno řečí, ale „skutek utek“ a hlavně všichni všechno vědí, ale ani si nedají práci zjišťovat podstatu.

Ale potom jsem si řekl, že kdybych se jen sbalil a odešel, byl bych stejný. Že se chci minimálně pokusit ukázat lidem, že kromě zlého existuje i dobré, že věci se dělat dají, že to záleží jen na nás, jak se k věcem postavíme, a že když mi to nevyjde, aspoň nebudu mít výčitky svědomí, že jsem se nepokusil. Tehdy jsem začal přemýšlet, prostřednictvím čeho se pokusím šířit radost a změnit myšlení lidí na Slovensku.

Cestování je moje největší vášeň. Z cest jsem si vždy chtěl přivézt nějaký suvenýr, ale nesnáším lapače prachu, mám rád praktické věci a začal jsem si vozit různé ponožky. Malé, praktické, laciné a na každodenní použití. Ale na Slovensku i v Čechách jsme přece měli vždy silný a dobrý textilní průmysl a i výrobu ponožek, tak proč to neoživit a prostřednictvím takovéto drobnosti neukázat lidem, že kdo chce, podnikat může i doma, že když se lidem vysvětlí rozdíl výroby doma a v levné Asii, dokážou přijmout i vyšší cenu. Dáme práci lidem doma, takže je podpoříme, aby si mohli dovolit víc, a prostřednictvím barev možná vykouzlíme úsměv na zachmuřených tvářích.

Tak jsem si začal zjišťovat, kde na Slovensku ještě existují lidé s potřebnými zkušenostmi a technologiemi. Mnoho jich nebylo a hlavně mnoho z nich bylo příliš skeptických a neochotných vyzkoušet něco jiného a nového. Ale po pěti neúspěšných setkáních se to podařilo a začaly se rodit „fusakle“. A „fusakle“ proto, že moje babička neřekla ponožkám nikdy jinak než právě „fusakle“. Chtěl jsem se odvolat na to dobré z minulosti a spojit to s moderním a dobrým ze současnosti.

První várka byla hrozná a i kamarádi se mi v dobrém vysmáli, ale věřil jsem svému poslání natolik, že mě to vůbec neodradilo a udělal jsem úplně nové návrhy, potrápili jsme se s tvarem a složením ponožek a druhá várka už byl reálný počátek „fusakiel“. Když jsme prvně vyšli s „fusaklami“ ven, pamatuji si reakce hlavně mužů. Většina říkala, že oni by si takové barevné nikdy nevzali. Když se k nim už nějak dostali, ať už přes přítelkyni, kolegu, matku, bratra, a když už neměli asi co si jiného vzít, oblékli si „fusakle“ a najednou zažili milé reakce okolí – úsměv, pochvala, zábava, pozornost, … A po pár měsících nám začali sami muži psát, jestli nemáme něco odvážnějšího, propracovanějšího.

A v tom momentě jsem pochopil, že se mi podařilo přesně to, o co mi šlo – otevřít lidem mysl, trochu je uvolnit, pobavit. Když je člověk ochotný připustit změnu, i když jen v takové maličkosti, jako je změna ponožek, je ochotný poslouchat a přijmout i jiné názory. To byl moment, kdy jsme se rozhodli věnovat tomuto projektu naplno a prostřednictvím „fusakiel“ šířit radost, podporovat domácí výrobu, podporovat naši kulturu, ukazovat další šikovné Slováky a prostřednictvím nich nabídnout inspiraci i pro ostatní, pomáhat znevýhodněným, pracovat s mladými a celkově zlepšit prostředí, ve kterém žijeme a chceme žít i nadále.